„Nový“ byznys nebo nutnost pro zdraví našich dětí? Vojtova metoda

Jako fyzioterapeut, který se zabývá dětskými pacienty, mi často připadá nemilá úloha. Musím sdělit rodičům, že jejich čerstvě narozené dítě se nevyvíjí ideálně. Následně zaučuji novopečené rodiče, zejména matky, jež se sotva vzpamatovaly ze šestinedělí, v metodě cvičení Vojtovy metody, která je náročná pro miminka i rodiče. Podle nejnovějších pozorování se nejméně 30 % dítě vyvíjí odlišně od ideálního psychomotorického vývoje. Lékaři často konstatují, že dítě vykazuje asymetrii v pohybu, či by mohlo být ohroženo centrálním postižením a proto je třeba s ním cvičit Vojtovu metodu.

B. Zámečník

Stále diskutovaná Vojtova metoda, kterou jedni vynášejí do nebes a jiní zatracují, dovede zvrátit některé velice těžké stavy u dětí, jako je centrální postižení nervového systému, a někdy až zázračně zlepšuje určité těžké poúrazové stavy i onemocnění centrálního nervového systému u dospělých. Na druhé straně ji zejména někteří zdravotníci i rodiče odmítají, protože se může jevit jako neadekvátní, příliš náročná a traumatizující, protože její praktikování zatěžuje zpravidla celou rodinu (viz blog “Jak nevědomě traumatizujeme své děti – o Vojtově metodě.“)

O co se jedná? Proč ji i pojišťovny a odborná veřejnost hodnotí tak vysoko? Proč je mezi terapeuty považována za „top“?

Tzv „Vojtovka“ má především v Německu dlouholetou tradici, ale původně vznikla u nás před zhruba šedesáti lety. Jejím zakladatelem byl profesor Vojta, který byl v 50. letech donucen emigrovat do Německa, kde se brzy pro své schopnosti, novou metodu i laskavý přístup k pacientům brzy proslavil. Po revoluci se vrátil do Čech a nastala renesance jeho metody u nás ve spolupráci s německými fyzioterapeuty a lékaři. V současné době metodu rozvíjí a vyučuje RL – Corpus ve spolupráci s německými centry. Tato metoda se také stala odrazovým můstkem pro terapeutický koncept profesora Pavla Koláře.

Na čem metoda spočívá? Proč si nejprve lékaři mysleli, že jsou fyzioterapeuti včetně profesora Koláře šamani? Principem metody je využití plasticity mozku. Metoda oslovuje pacientův mozek podrážděním z určitých částí těla, kladením odporu svalům, nebo působením tlaku na jasně definované části těla. Zjednodušeně řečeno, těmito přesnými a v definované poloze provedenými manuálními manévry měníme informaci, která jde do mozku, a ten díky tomu začne reagovat jinak než před tím. Následkem je komplexní reakci celého organismu, nejen motoriky příčně pruhovaného svalstva (reakce svalů), ale také tvorbu nových axonálních spojení v mozku, vedoucí k žádoucím změnám v pohybovém aparátu a korekci chyb v psychomotorickém vývoji dětí.  

Dodejme, že se nejedná to jedinou možnost účinné terapie ovlivňující centrální nervový systém. V anglosaských zemích kromě Německa je rozšířený Bobath koncept, který je také založen na neurofyziologickém podkladu. Pro odpůrce Vojtovi metody dodejme, že také tento koncept může působit velmi traumaticky.           

U nás většina terapeutů volí pro terapii kojenců Vojtovu metodu, nazývanou reflexní lokomoci. Kdo to zkusil tak ví, že to je dennodenní řehole, které striktně podléhá celý program rodiny. Je nutné cvičit 4x denně, v době, kdy dítě není hladové ani čerstvě najedené a ani ospalé. Na matku tak kromě požadavku plánování denních aktivit nakládám ještě daleko větší požadavek - aby zvládla cvičení jako profesionální fyzioterapeutka. Musí se svým miminkem zacvičit jako "profík", vyvolat u něj specifickou motorickou reakci, tak aby ovlivnila mozek dítěte a cvičení mělo požadovaný efekt. Maminky si často nevěří, cvičení jim zpočátku nejde a ještě k tomu  tápou v tom, co za reakci mají pozorovat. Problémem je např. to, jak dítě v poloze udržet a přitom jej „nepřimáčknout“. Musím přiznat, že mi je maminek dost líto, proto se snažím jim o to více vše vysvětlit a ukázat a zvu je na kontroly tak často, jak to je jen možné. Vidím, jak je těžké vše emočně i technicky zvládnout.

Cvičení Vojtovy metody se v posledních letech hodně diskutovaným tématem a jsou stále více slyšet hlasy odpůrců této metody. Proč tedy s dětmi cvičit? Není to náhodou jen vrtoch moderní společnosti, paranoia fyzioterapeutů, či byznys?

Jako matka, která si sama s dítětem prošla také "Vojtovkou" vím, co to obnáší a jak je náročné ostatním členům rodiny vysvětlit, proč s dítětem cvičím, proč pláče a k čemu, že to vlastně je. Byla jsem na stejné startovní čáře, jako jsou teď maminky v mé ordinaci. Teď, když dítě trochu odrostlo, ale sklízím ovoce cvičení a vidím, že cvičení a vše, co je s terapií spojené, mělo smysl.

Nejčastější argument lidí, kteří do problematiky dětské psychomotoriky nevidí, je, že dříve se s dětmi necvičilo a taky život zvládly a nežije se jim špatně…

Ráda bych tento argument přijala, ale nemohu. V ordinaci mám kromě miminek převahu dospělých a během deseti let praxe jsem prošla nemocnicí i privátním zařízením, kde potkávám seniory, lidi ve středním věku i relativně mladé dospělé. Právě moji dospělí pacienti, mě čím dál více motivují k tomu, abych čerstvým rodičům, ale i rodičům starších dětí kladla na srdce, aby nezanedbali prevenci obtíží spojených s pohybovým aparátem jejich dětí. Cvičení s miminky se provádí právě proto, aby děti nedopadaly tak, jako dospělé generace v současné době.

Lidí s bolestmi zad podle statistik posledních let v euroamerické společnosti přibývá. Bolesti zad jsou nejčastějším důvodem neschopnosti a patří k nejdražším položkám z pohledu pojišťoven i zdravotnictví, už jen proto, kolika lidí se týkají a kolik lidí je kvůli bolestem zad v invalidním důchodu. Změna životního stylu a nová éra sedavého zaměstnání, velice ovlivnila pohybový aparát české populace za posledních dvacet let. Čím dál mladší lidé si stěžují nejen na bolesti zad, ale často také na bolesti a poranění dolních končetin, bolesti hlavy a krční páteře. Proč se tak děje? Mnozí mladí lidé, kteří celý den prosedí v kanceláři u počítače, jsou celkem pochopitelně takovým neaktivním životem zklamáni a snaží se deficit přirozené pohybové aktivity kompenzovat. Činí tak v parku, v posilovně nebo ve „fitku“, ale často jde o krátké, nepravidelné, ale velmi urputné pokusy o to vše dohnat, které sále častěji končí mikrotraumaty a drobnými i vážnějšími úrazy. 

Je možné, že v takovém chování poznáváme sami sebe, rodiče malých miminek, batolat, předškoláků a školáků. A myslíme si, že naše děti budou jiné než my!? Naše děti jsou odkojeni notebooky, iPady, facebookem a internetem, dobrovolně se počítače nevzdají. Je docela možné, že jejich život se bude ještě více polarizovat, více sedavého zaměstnání a o to více aktivního sportu plného adrenalinu. Jejich páteř, které podle biomechanických zákonitostí nejméně svědčí sed a nejvíce leh či chůze a běh, bude vystavena ještě většímu zatížení.

Děti, které dříve měly podobné odchylky psychomotorického vývoje, jako vidím dnes v ordinaci, měly daleko větší šanci se s nimi vyrovnat ve své spontánní hybnosti, měly celkově více pohybu a jedly úplně jinou stravu. Tím ale nechci říci, že vždy bylo vše lepší. Na čem si trvám je, že pokud nemluvíme o dětech, které si prošly těžkými traumaty válek, tak dnešní děti čelí daleko většímu stresovému zatížení. Nároky nejen ve sportu, ale i ve škole (co do kvantity i kvality učiva) jsou pravděpodobně větší, než tomu bylo před desítkami let. Kromě toho jsou děti vystaveni podnětům ze všech možných medií a jsou přetížení kvantem vizuálních i jiných informací. Je zřejmé, že přemíra podnětů vede k přetížení, které se projevuje nejen emočně, ale i na pohybovém aparátu. Jedním z aspektů je, že děti jsou neustále testovány již od mateřské školky. Od té doby, co začnou chodit, od nich očekáváme výkon.

S tímto tlakem na psychickou i fyzickou stránku člověka se zdravý jedinec nebude vyrovnávat snadno. Některé děti budou zatížení zvládat hůř, budou trpět bolestmi zad, nebo mít častěji úrazy, mohou mít problémy s vadným držením těla a dokonce skoliózu páteře. Jedná se často o děti, které mají geneticky, či prenatálně nebo perinatálně dispozici k tomu, že jejich pohybový aparát není zcela kvalitní, nemají úplně dobře centrované klouby, protože svaly nejsou ideálně zapojené či nedisponují kvalitním vazivem. U dětí, s takovým rizikem, často dětský lékař či neurolog navrhují fyzioterapii již od útlého věku, často již od dvou měsíců.

Proč se začíná cvičit tak brzo? Rodíme se s nezralým mozkem a při dozrávání se postupně aktivují a specificky zapojují i naše svaly. Nejsme jako hříbě, abychom se narodili už se zralým mozkem a mohli chodit již po pár hodinách života. Lidské děti na to čekají něco přes rok. Prvních 12 měsíců náš mozek dozrává v hrubé motorice, ale některé jeho části spojené s jemnou motorikou zrají ještě až do věku 12let!

Oproti hříběti jsme po narození velice křehcí a plně závislí na okolí a porod je pro člověka skutečně těžkou zkouškou. Postupné dozrávání motoriky u člověka může být ale zároveň výhodou. Pokud se něco během porodu nepovedlo (došlo k traumatu), nebo náš psychomotorický vývoj neprobíhá tak, jak by měl, máme díky nezralému mozku poměrně velikou šanci ještě ledacos ovlivnit a pomoci také pohybovém aparátu. Jednou z možnosti intervence je Vojtova metoda. Pro dítě metoda zpravidla není příjemná, ale také není bolestivá, a pokud rodiče dodržují pravidla terapie a mají oporu ve fyzioterapeutovi, dítě cvičení přijme a metodu akceptuje. Odpor, který se projevuje někdy pláčem, u starších dětí "brbláním", lze také chápat jako adekvátní reakci, na to, že dítě učíme něco, co samo ve svém motorickém repertoáru nemá, a proto se tomu brání. Při správném přístupu tím však není narušen vztah dítěte a rodiče.

Závěrem bych ráda uvedla, že je pro rodiče i zdravotníka vždy těžké zvolit v konkrétním případě to nejlepší, co pro své dítě/pro pacienta můžeme udělat. Téměř vždy je za terapií mnoho úsilí a práce zejména ze strany rodičů, kterou ale jejich nemluvně i batole sotva ocení. Na ocenění a zadostiučinění si musíme počkat.