Mám postižené dítě, ale je vlastně zdravé část I.

Pohled terapeuta Vojtovy metody a psychomotorické terapie. Chtěla bych popsat zkušenost pocity a myšlenky, které věnuji dětem a rodičům, se kterými pracuji. Setkávám se s dětmi, které měly těžký start do života, ať už náročný porod, nebo se narodily ještě nezralé, jiné mají nějakou vzácnou genetickou nebo vrozenou poruchu, která jim velice mění život. Většinou se ke mně dostanou děti ještě malinké, 2 nebo 4 měsíce staré, protože už v té době začínají být patrné první odchylky od optimálního psychomotorického vývoje. 

To, kde je problém, často vidím hned po několika minutách. Odlišnost od vrstevníků z pravidla netrápí dítě samotné (na to je ještě malé a odlišnost ho nemusí zásadně limitovat), ale trápí to především rodiče a nás profesionály. U malých dětí často neznáme diagnózu, ale i když je choroba známá, prognóza dalšího vývoje je nejistá. Pro rodiče je to peklo a pro řadu profesionálů také. Ale peklo to být nemusí…

Protože tento článek píši především pro rodiče a blízké nemocných dětí, chtěla bych zdůraznit, že vidím, jak je to vše těžké.  Přijmout bolestnou nejistotu dalšího vývoje a vyrovnat se s tak těžkou životní zkouškou. Realita, že nevíme a žijeme v pochybách a nejistotě je těžko přijatelná pro rodiče, ale i pro profesionály. Pro mne je taková situace snesitelná. Prošla jsem osobní tragédií, která mne zasáhla a doposavad nesmírně zasahuje, do praxe mi však vlastní bolest a nutnost naprosté pokory k životu, ke smrti i k osudu přinesla trpělivost a pochopení a především širokou náruč pro všechny děti. Vážím si života, ať již je jakýkoliv a dívám se na děti takové, jaké jsou a jaké mohou být, nikoliv jaké je chceme mít.

Jsem ráda, když přijde maminka s dítětem, které je sice od pohledu jiné než jeho vrstevníci, například ve dvou letech nesedí, nechodí, nemluví, má psychomotorické zpoždění a neurologický nález, či potvrzenou genetickou chorobu, neuromuskulární chorobu, nebo dětskou mozkovou chorobu atd., ale zkrátka je tu a celý náš tým udělá maximum, aby dítěti i celé rodině bylo co nejlépe.

Nenabízím bohužel zázračné uzdravení, ale trpělivost, hledání reálných cílů, terapii, která dítěti pomůže psychomotoricky a mnohdy odblokuje i psychiku uzamčenou v těle, které neposlouchá. S rodiči hledáme nejen možnosti pro rozvoj motoriky dítěte, ale snažím se pochopit, co je pro dítě důležité, potřebné a z čeho má radost.

Podporuji to, že maminka o svém dítěti říká, že i když ví, jak na tom její dítě je, bere jej jako zdravé a nemocné je jen, když má rýmu, kašel, zánět průdušek atd. Také tak k dítěti přistupuji. Já i rodiče víme a vidíme, že dítě je jiné, přesto téměř vždy nalezneme něco pozitivního, novou věc, kterou dítě udělá, nějak nám ukáže, že vnímá, co se mu líbí anebo, že má k rodičům vazbu, že je má rádo. Děti se neliší jen v psychice nebo motorice, ale i ve smyslovém vnímání. Děti se smyslovým hendikepem mne často překvapí, jak s nimi lze komunikovat a kolik života v nich je, i když se podle odborných vyšetření může jednat o dítě s velice těžkou mentální retardací.

Nikdy rodičům neberu naději a naopak ji směřuji tam, kde se jí pravděpodobně bude dařit. Nejsem lékař, a proto nestanovuji diagnózu, ale mohu přesně popsat, co dítě umí. Hodnotím a vnímám jeho psychomotorický projev a sleduji změny. Chápu rodiče, jak těžké je přijmout fakt, že jejich dítě např. nebude chodit. Na druhou stranu, často i děti s velkým hendikepem dovedou dát najevo radost vymyslet legraci. Komunikace s nimi je velice jiná a člověk musí být hodně trpělivý a také se umět vžít do dítěte, pustit své soudy, emoce a svoje názory na to, jak by se mělo v životě chovat a kým by se mělo stát. Terapeut i rodič je nucen opustit ideál a přizpůsobit své hodnocení kvalit dítěti a jeho reálným možnostem. Tento krok je krok pokory, která z rodiče dělá skutečného rodiče a z profesionála opravdového profesionála.