Koně nejlepší koučové! Jak je to doopravdy se zaříkávačem koní?
Musím konstatovat, že až na Roberta Redforda, kterého v nemocnici nemáme, film zdaleka nepřehání, jak v případě lidského osudu hlavní dětské hrdinky, ani co se týká možností „přirozené komunikace“ s koněm. Koně lze skutečně ovládat řečí těla, pohledem, gesty, nebo jen vaším postojem. O koně se lze emočně opřít – takový zážitek je tak intenzivní, že mnohé dovádí k slzám, nebo při něm dochází k uvolnění emocí, kterého se jinak u některých pacientů dosáhne jen velmi nesnadno. Kůň dokáže dát také dobrou zpětnou vazbu. Když ji dává člověk člověku, je někdy obtížné ji akceptovat, protože je tak nepříjemná, kritická a to se těžce přijímá, někdy s pachutí hořkosti. Kdežto kůň je pravdivý a učí lidi své chování měnit, být věrohodnější a mnohé si uvědomit. Zpětnou vazbu dává důrazně, ale objektivně a na rozdíl od lidí, kteří mají někdy tendenci zaškatulkovat a už své názory na ostatní neměnit. Pokud člověk své chování změní i kůň hned nepředpojatě změní svou reakci.
Například, pokud člověk vůči koni vystupuje nejistě (v nonverbálním projevu), kůň signálu nerozumí a pokyn nevyplní, reaguje ale laskavěji než lidé v podobné situaci. V kontaktu dvou lidí vypadá například takto: nadřízený by měl být přirozenou autoritou ve svém verbálním i nonverbálním projevu, ostatní lidé primárně podvědomě reagují nikoliv na obsah slov, ale na nonverbální projev. Nejistý člověk svou chybějící přirozenou autoritu nahrazuje arogancí, povýšeným chování, agresivitou či zvýšením hlasu. Podle toho také vypadá zpětná vazba od ostatních lidí, od jeho podřízených, od partnera atd. tedy nejistému člověku.
Samozřejmě tohle co jsem popsala, zdaleka nejde s každým koněm, kůň musí být dlouho k „psychoterapeutické“ práci cvičen, musí mít vrozenou citlivost, také je potřeba, aby měl rád lidi a byl svolný s nimi komunikovat a unesl takový emoční nápor. Technika psychoterapie a koučinku pomocí koně se samozřejmě kromě koně neobejde bez terapeuta – takového zaříkávače Roberta Redforda, který sám techniku ovládá a rozumí situaci, „překládá“ koňskou řeč klientovi a celou situaci sleduje.
Jako každá psychoterapeutická metoda, i práce s koněm má svá pravidla, jak postupovat – např. začíná se prací ve stáji, péčí o koně, už tam se ukáže, jak se člověk dokáže vůči koni prosadit, nebo jak těžké je třeba pro něj dodržet hranice, jestli je ve svém projevu čitelný nebo působí rozporuplně (verbální/nonverbální). Toto vystupování a to, co lidé vyzařují, samozřejmě nevnímají jen koně, ale hlavně lidé kolem a třeba právě z toho plynou opakované problémy např. v práci, s přáteli, problém s autoritami, neschopnost se prosadit atd.
Po metodice péče o koně ve stáji se pracuje s koňmi ze země „nablízko“, že se vedou na uzdě. Metodika obsahuje také práci s koněm na dálku. Na dálku, tedy bez kontaktu (bez šňůry) lze skutečně koně ovláddat jen svým tělem. Naposledy si své schopnosti člověk testuje přímo na koni. Tedy učí se sebepoznání ve třech rovinách, zatímco při běžném nácviku, když pracujeme např. s koučem, se pracuje vždy jen v jedné rovině. S koněm si lze mnohem intenzivněji poznatky o svém projevu a fungování uvědomit, zažít a osvojit.
Mám-li to shrnout, v čem všem nám tedy kůň může pomáhat? Najít hranice svého prostoru, uvědomit si, jak skutečně působíme, zpětnou vazbou zjišťovat, jak lze svoje vystupování a chování měnit, zároveň prožívat sama sebe jak tělesně, tak duševně.
Ještě pár konkrétních příkladů na závěr:
Problém prosazení se v práci, jak v týmu, tak před šífem: V práci se mladý manažer projevuje přehnaně sebevědomě, někdy až hrubě, přitom za útočností a arogancí ukrývá nízké sebevědomí. Tahle ambivalence mu působí v práci problém zvlášť, když se chce prosadit, o něco požádat šéfa, vést tým, nebo někoho přesvědčit o svém názoru. Spíš lidi naštve, nemá moc přátel, kolegyně o něm říkají, že ho nemohou vystát, všeborce. On má pocit ukřivdění, situaci moc nerozumí, štve ho, že nebyl povýšený a nedovedl prosadit svůj názor u šéfa a s kolegy se spíš pohádal.
Zpětnou vazbu od koně dostal tak, že když s ním byl ve stáji a potřeboval, aby kůň ustoupil, aby mol dle pokynu terapeuta nakartáčovat jeho hřbet, tak se kůň ani nehnul. Až když mladý muž přestal šaškovat a užívat slov, kterým kůň nerozuměl a zaujal trochu přesvědčivější postoj, uklidnil se a vnitřně si konečně uvěřil, že to zvládne. Kůň se pohnul a ustoupil mu. Ale trvalo to, musel si uvědomit ještě spoustu věcí.
Otázka celkového ladění se dá krásně poznat v komunikaci na dálku. Např. cítí-li se člověk sklíčeně, staženě, nejistě a neuvědomuje si to, sotva mu pomůže, když mi někdo řekne: „No, dnes tedy vypadáš hrozně, ploužíš se tu jako mrtvola.“ Kůň na takového člověka reaguje přesně, jak ten člověk působí. Na místo, aby se dal do klusu, což může být úkolem, stojí jako přimražený v hale a ani se nehne. Tak člověk pozná, že s ním něco není v pořádku. Až potom, co k depresivnímu dolehne, jak působí, si uvědomí, jak se cítí a pak teprve to může změnit. V ten moment se začíná pracovat se svým tělem a zpětnou vazbou je mu kůň a jeho pohyb. Když se člověku podaří změnit své celkové vyladění, kůň se dá do klusu. Naopak, když je člověk roztěkaný, excitovaný, chaotický, tzn. Rozjetý a neuvědomuje si, jak rozporně a pravděpodobně i nepříjemně působí na ostatní. Kůň namísto pravidelného klusu začne po hale cválat jako o život, což nelze ignorovat a člověk dostane jasnou zpětnou vazbu, na kterou se opět získá snadněji náhled, než když mu někdo řekne:“ uklidni se, zvolni, zastav se…“
Nabídnutí podpory asi nedokážu zcela popsat slovy, to se skutečně musí zažít. Opět předchází jasně daná metodika a na konci „hodiny“, když byla navázána komunikace s koněm, který stojí klidně v hale, naladěný na člověka, který s ním hovoří beze slov, gesty, dotykem, je terapeutem vyzván, aby se zkusil o koně opřít z boku, a ucítí, jestli kůň nabídne oporu. Když kůň člověka akceptuje, opravdu se k němu můžete přivinout a plně se opřít, najednou cítí, že kůň ho skutečně podpírá, cítí jeho velký hřbet a krk, teplo jeho kůže a kůň klidně a trpělivě stojí a nechá ho na něm spočinout. Co to s každým člověkem udělá, se dál ani nedá popsat. Většinou se vybaví něco hodně v hloubce zasunutého, o čem se ani moc nedalo doposavad mluvit… kůň emoce vnímá a drží dál. Jsou to silné chvilky i pro tvrďáky. Když něco takového člověk zažije, otevře to cestu nejen ke zvířeti a třeba i k psychoterapii, ale především k sobě samému.
Michaela Zahrádka Köhlerová
Česko jede v trychtýři, stalo se pokusnou laboratoří Evropy v
Významná část českého národa se rozhodla sama a přikročila nezadržitelně k akci. Češi se štěpí na tři větve. Jedni protestují proti epidemii, rouškám a uznávají konspirační teorie. Druzí jsou zalezlí doma. Třetí drželi pravidla,
Michaela Zahrádka Köhlerová
Sliby chyby, už se nám to nelíbí! Dvě strany mince: Bezradná vláda a na druhé straně
Každá mince má dvě strany. Česká mince je ale falešná z obou stran. Jedna strana: Nekompetentní vláda, která se neřídí a neřídila relevantními informacemi, ale rozhodovala podle křišťálové koule, nebo ještě hůř, podle svých zájmů
Michaela Zahrádka Köhlerová
Lockdown: zoufalý trest zoufalého rodiče, nikoliv jako rozumný krok od kompetentní...
Nevěříte, já také nevěřím, že to pomůže. Nebo Vy ještě věříte? To Vám nevěřím, protože statistiky ukazují, že lidé už nevěří vládě nic. Kde jsou statistiky, kde se lidé nakazili nejvíce a nejčastěji? Lidé lockdown max proklejí.
Michaela Zahrádka Köhlerová
V Čechách se nakazí víc lidí než v jiných Evropských zemích. Naší hybnou silou jsou silné
Za nedostižné prvenství v počtu nakažených na 100 000 obyvatel mohou nejhlubší pocity, které řídí naše chování. Nedůvěra v autoritu a ztracená naděje v budoucnost.
Michaela Zahrádka Köhlerová
Ohlédněme se, spatříme naše kořeny, jako odpověď k dnešní situaci.
Mediální poselství: Přestalo dbát na naději, tak tu žádná není, a proto jdeme jako ovce na porážku a žádné výstrahy vlády ani odborníků neslyšíme. I kdybychom slyšeli, nedolehnou k našim srdcím, protože tam leží odstřižená naděje
Michaela Zahrádka Köhlerová
Může kůň zachránit nemocné miminko/dítě?
Kůň od nepaměti sloužil člověku. Od průmyslové revoluce se však jeho uplatnění zúžilo na dostihy a jiné zábavné aktivity. Za posledních 20 let se rýsuje nové, velice specifické využití koně jako terapeutického nástroje pro fyzioterapii a psychoterapii. Před deseti lety jsem se poprvé seznámila s fyzioterapií pomocí koně u malých miminek, které mají závažné neurologické problémy. Chtěla bych se s vámi podělit o to, co se do slov snad ani nedá otisknout – o to, jak zvíře a člověk mohou učinit zázrak. Nejde o zázračné uzdravení těžké jinak neléčitelné nemoci, ale o to, jak člověk a zvíře mohou léčit a dávat životu smysl v momentech, kdy naše medicína smysl nedává a kdy jako lidé stojíme na hranici svých možností.
Michaela Zahrádka Köhlerová
Mám postižené dítě, ale je vlastně zdravé část I.
Pohled terapeuta Vojtovy metody a psychomotorické terapie. Chtěla bych popsat zkušenost pocity a myšlenky, které věnuji dětem a rodičům, se kterými pracuji. Setkávám se s dětmi, které měly těžký start do života, ať už náročný porod, nebo se narodily ještě nezralé, jiné mají nějakou vzácnou genetickou nebo vrozenou poruchu, která jim velice mění život. Většinou se ke mně dostanou děti ještě malinké, 2 nebo 4 měsíce staré, protože už v té době začínají být patrné první odchylky od optimálního psychomotorického vývoje.
Michaela Zahrádka Köhlerová
Mám postižené dítě, ale je vlastně zdravé - část II.
Pohled terapeuta Vojtovy metody a psychomotorické terapie. Rodič prochází bolestnou cestou poznání skutečnosti, porozumění realitě a přijetí dítěte, které je jiné a celý jeho život bude jiný. Je to těžké, protože si do dítěte promítáme svou budoucnost, nevědomě i vědomě nám plní naše přání a touhy a my, ač ne vždy vědomě, máme své představy, jaké by naše dítě mělo být a teď je úplně jiné. Profesionál má zase obrovskou vědomostní výbavu a zkušenostní výstroj, bez toho se neobejde, zároveň ale také pečující syndrom a často pocit selhávání, když není schopen dítě zbavit jeho problému, nebo vyhovět nereálným očekáváním rodičů.
Michaela Zahrádka Köhlerová
Přepečlivý rodič – výhra nebo katastrofa?
V dnešní době se objevují extrémy všude i ve výchově dětí. Co se stane, když rodič nerespektuje přirozenou hranici mezi sebou a dítětem? Čím je například hranice vymezená? Jak se vyvarovat chyb?
Michaela Zahrádka Köhlerová
Od Bolesti zad až do rakve! Fyzioterapeutický fejeton
Často lidé říkají: „Bolí mne záda“. Co tím přesně myslí? Koho a proč bolí záda? Od bolesti zad, vznikající nakumulovaným stresem, vede přímá cesta k přetížení organismu, který vyvrcholí kolapsem, např. v podobě infarktu nebo mozkové mrtvice. Umírat lze i pomaleji při nadužívání léků proti bolesti na jejich vedlejší účinky.
Michaela Zahrádka Köhlerová
Výchova miminek v Čechách – dostatečně dobrá matka?
Neexistuje univerzální metoda a ani ve škole se nenaučíme, jak svoje děti nejlépe vychovat. Říká se, že řada věcí, např.: povahových rysů nebo temperament dětí ovlivnit výchovou nelze, něco ale můžeme významně ovlivňovat již v prvních dnech od narození. Už v prvních týdnech života se začíná zadělávat na zásadní problémy jak zdravotní, tak psychické. Jak tomu předejít?
Michaela Zahrádka Köhlerová
Dnes je čas mít dítě!
Fyzické zdraví nestačí k tomu, abychom počaly, donosily a porodily zdravé dítě. To nemluvím o „správné“ výchově a o zdraví matky. Věk matek prvorodiček se stále zvyšuje, takže i nyní jsem v porodnici patřila k nejmladším matkám. Ženy, které chtějí mít děti, neřeší v současnosti jenom fyzické zdraví. Jak z vlastní zkušenosti, tak od svých klientek vím, že fyzické zdraví je nutnou podmínkou, ale současná medicína má takové prostředky, že je možné téměř vše. Přesto existují páry, u kterých se počít miminko nedaří, či nejde dítě donosit... Někdy je problém vůbec najít příhodný čas proto dítě mít. Žena otálí a racionalizuje všechny důvody, proč s dítětem počkat, ještě o rok „výrobu“ odložit. Až se na poslední chvíli rozhodne, což na prahu čtyřicítky nebo i později přináší dost velké zdravotní i jiné komplikace.
Michaela Zahrádka Köhlerová
Nejen ve zdravotnictví nám to pálí – Burn out na začátku kariéry
Během deseti let, co se pohybuji ve zdravotnictví, se setkávám s čím dál mladšími lidmi trpícími syndromem vyhoření. Na Burn out u svých pacientů a klientů (fyzioterapie a později psychoterapie) jsem se systematicky připravovala psychoterapeutickým výcvikem, ale u mých mladších kolegů mne syndrom vyhoření dost překvapil. I výsledky celostátní studie, zkoumají míru syndromu vyhoření u lékařů, ukazují, že jednou z nejvíce ohrožených skupin jsou mladí lékaři, u fyzioterapeutů je tomu stejně a důvody budou podobné. Kromě tohoto zjištění se odborníci zabývají, jak neutěšenou situaci řešit. Zaujal mne názor, jak je mimo jiné důležitá podpora zaměstnavatele a jeho ocenění. O stavu financí nemluvím (to víme sami, jak jsou na tom mladí lékaři, fyzioterapeuti, učitelé atd.). Myslím teď na ocenění slovní. Peníze jsou možná až na prvním místě, ale nestačí. Projevený zájem o zaměstnance, správné vedení v podobě zpětné vazby a profesionální přístup v jednání nemůže nic nahradit.
Michaela Zahrádka Köhlerová
Deprese ze zimy mi ničí kůži!
Je tma a zima a každý o tom mluví. S hrůzou zjišťuji, že kromě nálady pod psa, zima a tma působí i na postavu a hlavně na kůži. Nejen vyšší výskyt ekzému, popraskané kůže, ale i vrásek! Začíná panika v kosmetických salónech. Mám pocit, že na depresi spojenou s reakcí na kůži jenom kosmetika nepomůže. Co tedy pomohlo mně?
Michaela Zahrádka Köhlerová
„Nový“ byznys nebo nutnost pro zdraví našich dětí? Vojtova metoda
Jako fyzioterapeut, který se zabývá dětskými pacienty, mi často připadá nemilá úloha. Musím sdělit rodičům, že jejich čerstvě narozené dítě se nevyvíjí ideálně. Následně zaučuji novopečené rodiče, zejména matky, jež se sotva vzpamatovaly ze šestinedělí, v metodě cvičení Vojtovy metody, která je náročná pro miminka i rodiče. Podle nejnovějších pozorování se nejméně 30 % dítě vyvíjí odlišně od ideálního psychomotorického vývoje. Lékaři často konstatují, že dítě vykazuje asymetrii v pohybu, či by mohlo být ohroženo centrálním postižením a proto je třeba s ním cvičit Vojtovu metodu.
Michaela Zahrádka Köhlerová
Proč nám nejde zhubnout a zůstat štíhlí?
Proč nám nejde zhubnout a zůstat štíhlí? Co má psycho a fyzioterapie společného s hubnutím? Jak to, že i přes všechny zaručeně spolehlivé recepty na hubnutí od nejrůznějších nápojů po tukožroutské léky a polévky a drsné diety tlouštíků stále přibývá? Jak to, že ani zlatý standard „nepřejídat se a hýbat se“ nestačí?! Znám osobně vskutku velice kvalitní hubnoucí programy založené na vědeckých poznatcích o metabolismu lidského organismu (jak pálíme tuky a jak se cukr nejrychleji dostává do buňky), dbá se na problém s inzulin-rezistencí (znecitlivění našich receptorů na inzulin). Programy se dokonce lidem „šijí na míru“ podle jejich zátěžového vyšetření. Typicky se jedná o cvičení spojené s rozborem jídelníčků, např. cyklus přednášek o stravě a cvičení s profesionálem v tělocvičně ve skupinách kolem 10 – 15 lidí, či cvičení na bicyklovém veslařském trenažéru pod vedením fyzioterapeuta ve skupinkách menších, nebo individuálně. Procesu hubnutí jsem se osobně věnovala při studiu na lékařské fakultě. Při tomto odborném postupu kontrolují zkušení fyzioterapeuti tlak, tep a povzbuzují klienty tak, aby došlo k žádoucímu zvyšování kondice i hubnutí. Kromě terapeutů jsou lidé ve skupinkách motivováni ostatními, kteří stejně "funí" na vedlejších rotopedech. Oba typy, jak v tělocvičně s trenérem a hubnoucím expertem, tak s fyzioterapeutem na rotopedech mi připadají jako velice účinné.
Michaela Zahrádka Köhlerová
Jak nevědomě traumatizujeme své děti – o Vojtově metodě.
Na semináři i při psaní odborného článku si beru na pomoc odbornou literaturu a hledám základní hesla, citáty, statistiky a fakta. Přesto jsou určitá témata, kde si pouze se statistikou nevystačíme, či se pohybujeme na tenkém ledu specifických individuálních problémů. Proto se raději budu držet vlastních zkušeností z terapeutické praxe naznačujících, že mnohem traumatizující může být negativní přístup rodičů k terapii, např. Vojtově metodě, než samotná fyzioterapeutická či psychoterapeutická metoda.
Michaela Zahrádka Köhlerová
Nová rizika pro těhotné ženy!?
Nová a nová rizika a doporučení, jak jím čelit přinášející populárně odborné texty na internetu i jinde. Doporučení, co mají těhotné jíst a co nikoli, jak se mají chovat, které vitamíny a doplňky brát a na jaké kurzy chodit, se množí exponenciální řadou. Ač s těhotnými ženami či se ženami, které si přejí otěhotnět, pracuji a obracejí se na mne jako na odborníka, přestávám se v těchto článcích orientovat. Doporučení se navzájem popírají a dost často i odporují zdravému rozumu.
Michaela Zahrádka Köhlerová
Proč všichni píší o tom, jak věk otce ovlivňuje zdraví dětí?
V lékařských listech jsem narazila na článek Mileny Lesné referující o americké a islandské studii publikované letos v NATURE. “ Spontánní genetické mutace přecházejí na děti většinou od otců a jejich počet se zvyšuje s věkem otce v době početí, čímž stoupá riziko schizofrenie a autismu u dětí starších otců.“ Dovolte mi hlubší úvahu spíše z pole psychosociologie – analýzy podobnosti pozice spermie při početí a otce v rodině.
- Počet článků 20
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 2146x
Vystudovala 2 LF UK obor fyzioterapie, 2008 – 2012 psychoterapeutický výcvik ve skupinové psychoanalytické psychoterapii, 2007 – 2012 pracovala na soukromé poliklinice Medicom jako vedoucí fyzioterapie a odborný garant. Od 2011 v PL Bohnice, kde se spojuje terapie duše i těla.