Může kůň zachránit nemocné miminko/dítě?

Kůň od nepaměti sloužil člověku. Od průmyslové revoluce se však jeho uplatnění zúžilo na dostihy a jiné zábavné aktivity. Za posledních 20 let se rýsuje nové, velice specifické využití koně jako terapeutického nástroje pro fyzioterapii a psychoterapii. Před deseti lety jsem se poprvé seznámila s fyzioterapií pomocí koně u malých miminek, které mají závažné neurologické problémy. Chtěla bych se s vámi podělit o to, co se do slov snad ani nedá otisknout – o to, jak zvíře a člověk mohou učinit zázrak. Nejde o zázračné uzdravení těžké jinak neléčitelné nemoci, ale o to, jak člověk a zvíře mohou léčit a dávat životu smysl v momentech, kdy naše medicína smysl nedává a kdy jako lidé stojíme na hranici svých možností. 

Píšu o pokoře a utrpení mnoha lidí, kteří mají hendikepované děti, o jejich nejistotách, ohledně budoucnosti jejich a jejich dětí, o jejich starostech, co bude s jejich dětmi, až oni nebudou, o těžkém údělu, který oni nesou a nikdo, kdo tohle v životě nezakusí, nemůže pochopit takové břímě. Přesto tu jsou lidé a nejen lidé, ale i zvířata, která celý svůj život zasvětí pomoci takovým lidem, vytváří tak skutečné hodnoty humanity, která existuje v souladu s přírodou a přirozeností.

Péče o miminko je náročná, péče o miminko s hendikepem je o to náročnější, že rodiče se musí vypořádat s tím, že jejich dítě je jiné než ostatní. Prožívají obrovské zklamání, že dítě není „zdravé“, nejistotu, protože mnohdy není známa ani diagnóza a ani prognóza. Bude dítě chodit? Mluvit? Jak na tom bude psychicky? Kolika let se dožije? Navíc jsou spolu s dítěte vystaveni obrovskému stresu při absolvování mnoha vyšetření, často i operací a invazivních zákroků. Při tom všem je třeba něco dělat – nenechat dítě svému těžkému osudu. To něco u nás znamená intenzivní rehabilitace, nejčastěji Vojtova metoda, či Bobath koncept. Jedná se o cvičení, které rodič nejčastěji matka provádí s dítětem několikrát denně, každý den 365 dní v roce… První rok to obvykle nějak jde. Ale po určité době se jak rodič, tak dítě vyčerpá. Také hledá další možnosti, jak ještě svému dítěti pomoci – lék na jeho problémy není. Tehdy se dostává na hipoterapii.

Hipoterapie se využívá souběžně s jinou fyzioterapií, anebo v době, kdy hipoterapie probíhá (nejčastěji tříměsíční cyklus) si rodiče i děti své denní fyzioterapie (rehabilitace) odpočinou. Je to dobré, protože po pauze mají sílu se k fyzioterapii (k náročnému cvičení) opět vrátit a hlavně povzbuzení skokovým efektem v psychomotorickém vývoji dítěte, rodiče vidí smysl v tom všem pokračovat a dál vynakládat nesmírnou energii na to, aby se jejich dítěti vedlo lépe.

Už ne koňský salám!

Je nemožné položit miminko na koně! Ale ano, jako všechny fyzioterapeutické metody i hipoterapie má svá přesná pravidla a není to ježdění na koníkovi a ani nelze vzít jakéhokoliv koně a na něj dítě položit. Kůň musí mít podobně jako kůň např. dostihový určité biomechanické parametry, podobně jako vodící pes zase povahové předpoklady a musí být vycvičený a denně několik hodin pro terapii připravovaný. Pokud se o koně stará odborník, kůň vydrží spolehlivě pracovat mnoho let. U nás se koně trénují od hříbat průměrně 5 let, což je dlouho, někteří i déle, ale pomáhají dětem až do vysokého koňského věku (hodně přes dvacet let).

Dítě leží přímo na koni – žádná sedla – proto je možné pracovat s úplnými miminky nebo dětmi, které nemohou sedět. Děti leží či sedí na dečce v určité specifické poloze, dané jejich konkrétními problémy. Po celou jízdu jsou kontrolovány fyzioterapeutem, který reaguje na koně i dítě. Kůň je veden zkušeným vodičem a terapie probíhá v doprovodu rodičů.

Jak to funguje? Zázraky se v dnešní době nedějí! Princip neurofyziologických metod je velice složitý a dost z něj, není probádáno. Co můžeme říct je, že nejde jen o ovlivnění svalů, ale především o ovlivnění mozku. Kůň svým pohybem navodí změnu svalového napětí, která umožní odblokovat pohyb a dítě se díky tomu například otočí, rozleze, postaví, či začne chodit.

Pracuji v nemocnici a mám ráda vědecky dokázané metody. Zároveň si myslím, že bychom měli hledat přirozené prostředky léčby a vidět dary přírody, tam, kde se nám nabízejí a neuzavírat sebe a své děti v přetechnizovaném medializovaném světu, kde není místo pro přírodu ani zvířata. Namísto relaxace v přírodě, relaxujeme pomocí umělých látek, namísto kontaktu, hlazení a mazlení se s živými zvířaty, podstrkujeme dětem „tamagodži“, roboty a starým lidem televizi. Přitom člověk potřebuje fyzický kontakt a emoční uspokojení, které lze čerpat jak hlavně z mezilidských vazeb, ale tak i z kontaktu s živými tvory. Terapie pomocí koně sice není orientovaná převážně na psychiku, ale cílem je změnit motoriku (pohyb) nicméně všude hovoříme o psychomotorice, protože těžko obojí oddělíme. Sekundárním efektem metody hipoterapie je emoční uvolnění, navázání kontaktu se zvířetem, radost, nové vnímání světa z hřbetu koně, které dítě podněcuje dál prozkoumávat svět.

V současné době se setkávám s dětmi, které často trpí hypotonií, tj. nízkým svalovým napětím, které jim neumožní pohyb. Příčiny jsou v genetice, v předčasném narození, v různých chorobách, které ani neumíme popsat atd.  Pokud se díky hipoterapii jejich motorika (pohyb) změní, změní se celý jejich život, i život rodiny. Dítě začne více reagovat na rodiče, může lépe objevovat svět. S pohybem se zlepší i řečové (komunikační) schopnosti a samozřejmě psychika dítěte!

Děti s velkými hendikepy a jejich rodiče často trpí – děti bolestmi a frustrací, že jejich kontakt s ostatními a přirozené zkoumání světa je limitováno špatnou motorikou. Rodiče trpí tím, jak náročné je se o takové děti dennodenně starat, od nepředstavitelně složitého krmení a hygieny až po ztíženou komunikaci s dítětem. Tím, že se zlepší (obohatí) pohyb dítěte, zlepší se i jeho řeč, krmení, usnadní se veškerá péče o dítě, ale hlavně se změní jeho psychické ladění a sníží se frustrace. Často sledujeme, že dítě si začne mnohem intenzivněji utvářet vztah ke svým rodičům, přestane tolik naříkat. My ani koně nemůžeme dítě zcela uzdravit. Nemůžeme slíbit rodičům, že jejich dítě, je-li vážně hendikepované, bude chodit, mluvit, žít život, který je pro nás samozřejmostí. Dětem dáváme nový pohled na svět a lepší možnosti svět prozkoumat a být s ostatními v kontaktu. Rodičům dáváme reálnou naději na to, že jejich obrovské úsilí se s takovou životní situací vyrovnat, má smysl.