V Čechách se nakazí víc lidí než v jiných Evropských zemích. Naší hybnou silou jsou silné

Za nedostižné prvenství v počtu nakažených na 100 000 obyvatel mohou nejhlubší pocity, které řídí naše chování. Nedůvěra v autoritu a ztracená naděje v budoucnost. 

Máme neschopnou vládu a premiéra, že nedovedl uvést vchod pandemický plán, který asi ani nemají. Ale to není všechno, co nás jako národ stahuje ke dnu. Je čas se zamyslet nad tím, co cítíme a proč jsme rezignovali. Protože brzy bude mnohem víc nakažených a Česká republika zamrzne. Nemusí to tak být, pokud se zamyslíme na tím, co se děje nejen mezi politiky – Ty čert vem, ale co se děje v nás!

Zajímalo by mě, co si o tom lidé myslí. Oficiální vyjádření odborníků a zdravotních sester a politiků zní někdy dost vzdáleně, nebo už to asi vnímám otupěle. Co si myslíte prosím Vy? Co si myslí rodiče, kteří už více než půl roku suplují částečně školu a všechno možné. Co si myslí studenti, kteří byli obviněni, že za to všechno mohou, když chtěli žít přiléhavě jejich věku a kteří museli odjet domů, kde ne vždy lze dostudovat? Co si myslí ti, kteří nemusí děti řešit, ale brzy přijdou nebo už přišli o práci? Co si myslí senioři, na které se vláda neustále odkazuje jako na rizikovou skupinu, kteří už asi hned tak vnoučata neuvidí a žijí v izolaci, která je pro ně do jisté míry ještě horší, než cokoliv jiného? Co si myslí učitelé, kteří se trápí zase online výukou? Co si myslí děti – naše budoucnost?

V lidském chování jsou často určující podvědomé hlubinné motivace, o kterých nevíme, že existují, ale někam nás směřují. Dokud nemáme problém, není důvod řešit, co je naší hybnou silou. V momentu, kdy přijde krize, je čas se zamyslet. Stejně lze uvažovat i o skupině lidí, kteří se nacházejí ve stejné situaci. Dav lze slušně masírovat médii, to se děje… Media však také často vypouštějí nechtěné informace, které s davem začnou „cvičit“.

Myslím, že jistý bod zlomu nastal, když vláda ani premiér nedokázali ocenit lidi, za jejich snahu si pomoci sami, když oni selhali. Slibovali ochranné pomůcky, nepřišly. Lidé si pomohli sami a namísto přiznání vlastní chyby a skutečného ocenění národa a vyzvání k pokračování ve snaze čelit druhé vlně, která se skutečně dala předpokládat, se vše uvolnilo pod tlakem největších křiklounů. A co bylo dál? Vláda se začala chovat jako špatný rodič k rozmazlenému dítěti. Vládní činitelé, buď vyhrožují, nebo občany kritizují, nebo jim slibují nemožné, a ani to, co by šlo dodržet nedodrží. Své výroky bezkoncepčně mění, a tak se vše stává chaosem bez ostrých hranic.

Autorita, která používá převážně restrikce, slibuje a sliby nedrží, rychle mění názory, podle toho, jak se to zrovna hodí, a ne jak je to rozumné. Nepochválí, neocení, neuzná, jen vyhrožuje a straší, je špatným rodičem i vládou. Děti takových rodičů jsou často problematické, nerespektují hranice, neposlouchají, jsou zvyklé si věci vyřvat a vydupat, a nakonec vůči rodičům zlhostejní a rezignují.

Asi už jediní politici se diví, když se náš národ tak cítí, a tak chová. Možná, že někteří vládu ještě podporují slovy, ale ti samí lidé svými činy, nerespektem k opatřením a nedůvěrou v opatření proti Koronoušovi, dávají najevo, že už zlhostejněli, především k vládě. Kde se opatření dodržují nejméně? Kde lidé na vládní výroky, výhružky a opatření nejvíce „dlabou“? Pozor, Praha to není. Nejsou to ani školy, ani sportovní stadiony, tam podle dostupných informací, lidé sekali dobrotu.

Druhý důvod je daleko hlubší a málo uchopitelný. Ale je to ztráta budoucnosti, ztráta naděje. Jednoduše řečeno jsme vyměnili iluzi nesmrtelnosti za naději, kterou reprezentují naše děti, studenti a mládí. Studentům jsme vzali jejich vzdělání, dětem jejich školy a kamarády a také kroužky… že je to prkotina? Dospělým lidem, kteří jsou příznivci sportu, je bez sportu zle. Vrcholoví sportovci po dvou vynechaných sezónách pravděpodobně svou naději na životní úspěch ztratí. Dospělí těžce nesou, že nemohou do divadla, kina, hospody, jít tancovat, sportovat, do bazénu a sauny. Co až se zavřou nákupní centra, Ikey a Hornbachy… Stejné to je pro děti, když se jim svět smrknul na PC obrazovku. Chudáci učitelé, kteří se neskutečně dřou, měli by dostat metál! Někteří učí děti a pak ještě učí svoje děti! Chudáci rodiče, co vychovávají děti a musejí při tom zvládat doma vařit, uklízet po celém dni bordel a učit se s dětmi a také mimochodem živit rodinu. Chudáci zdravotníci, kteří se dřou a budou se ještě dřít a brzy budou stát před dilematem, na kolik se budou věnovat svým dětem a nakolik budou v práci, která bude taková, jaká už je teď.

Dost patosu, tak jako tak, mnozí zemřou na Covid, mnozí na nedostupnost potřebné léčby a ostatní se zblázní.

Kdybych byla politikem, asi by mi stálo za to promluvit se středoškoláky a možná jim vzkázat víc než, že přecházejí na online výuku a nemají chodit do obchodních center… Významné část z nich už přece chodí k volbám. Stálo by mi za to se zabývat, nejen tím, jak se cítí rodiče a učitelé, jak se cítí děti… asi by šlo i k nim vyslat nějaké srozumitelné poselství. Jediná jistota, která mi z toho chaosu vysvítá je ta, že děti téměř jednohlasně chtějí do školy.

To ostatní je nějak rozplizlé, hledám statistiky, údaje a informace, které by mě trochu přesvědčily.

Všechno ruší a data, která nejsou jasná, nám nic neříkají o tom, kdo a jak je nakažlivý, jak se nakažení bránit v kolektivech dětí… sportovců a na vysokých školách, jak ochránit pedagogy, když jsou spolu ve sborovnách... Možná to opravdu nelze než všechno zavřít… nevím, ale sama už nevěřím, že jen jedna česká cesta, cesta nedůvěry k autoritě, rezignaci a ztráta naděje!