Mám postižené dítě, ale je vlastně zdravé - část II.

Pohled terapeuta Vojtovy metody a psychomotorické terapie. Rodič prochází bolestnou cestou poznání skutečnosti, porozumění realitě a přijetí dítěte, které je jiné a celý jeho život bude jiný. Je to těžké, protože si do dítěte promítáme svou budoucnost, nevědomě i vědomě nám plní naše přání a touhy a my, ač ne vždy vědomě, máme své představy, jaké by naše dítě mělo být a teď je úplně jiné. Profesionál má zase obrovskou vědomostní výbavu a zkušenostní výstroj, bez toho se neobejde, zároveň ale také pečující syndrom a často pocit selhávání, když není schopen dítě zbavit jeho problému, nebo vyhovět nereálným očekáváním rodičů.

Proto je nutné pro rodiče i profesionála akceptovat situaci a podvolit se tomu, že na spoustu otázek odpoví až čas. Bez veliké snahy pochopit situaci rodičů, tak empatického přístupu k dítěti, není žádná terapie možná a mám zkušenost, že ani ta nejlepší nemůže skutečně účinně zapůsobit.

Díky bohaté paletě pacientů se mi postupně nějak propojuje svět seniorů a malých dětí. Najednou ke mně zcela jinak doléhají slova seniorů (se kterými mimochodem také cvičím Vojtovu metodu), kteří často říkají, že je společnost i jejich vlastní  rodina a zejména my profesionálové ve zdravotnictví,  tlačíme někam, kam nechtějí a nerespektujeme  jejich cíle, priority a názory.

Teď myslím na to, jak slýchám, kolik mají vyšetření, kam všude musí na kontroly, kolik léků berou a že je to vlastně unavuje, nakonec stresuje a ve finále se jejich zdravotní stav zhorší. Oni potom už nemají energii ani chuť na nic a upadají do jakési pasivity. Najednou mi došlo, jak se asi musí cítit malinké dítě, které nemá kapacitu tyto pocity formulovat, ani jinak uchopit a zpracovat, přesto je musí vnímat a musí je otravovat množství vyšetření, které podstupuje. Často se jedná o invazivní zákroky v plné narkóze, často je dokola vyšetřováno, svlékáno, vidí nebo slyší neznámé osoby, vnímá stres rodičů při každém vyšetření…

Neříkám tam nechodit. Považuji naše zdravotnictví za jedno z nejlepších, co se týká péče o dítě s hendikepem. Jen přemýšlím, nad tím, co se v dítěti děje a proč v něm často není kapacita na terapii a ani další psychomotorický vývoj atd. Někdy opravdu dítě potřebuje klid doma a vydechnout z toho neskutečného koloběhu. Takovou míru stresu, jakou dítě a rodiče zažívají při „lítání po doktorech“ a hospitalizacích, operacích atd. si běžně vůbec neumíme představit a kdo to náhodou zažije v dospělosti, málem se z toho složí. Možná víc respektu k dítěti, víc času a klidu pro vyšetření a úsměv pro rodiče i dítě…

Navíc je rodiče ve snaze udělat vše, doslova vlečou z jedné terapie a stimulace na druhou a dítě opravdu nemá čas ani vydechnout a konec konců ani osvojit to nové z psychomotoriky, co na terapiích získá…

Děti toho snesou hodně, až mě to překvapuje, tak k nim také přistupuji: s obdivem a nadšením, jaké jsou ve své podstatě.

U dětí, které vykazují psychomotorickou retardaci, a mám jasno, že mají konkrétní syndrom, genetickou nemoc, těžkou centrální koordinační poruchu, periferní neuromuskulární poruchu či již danou diagnózu anebo nevíme nic, ale pozorujeme symptomatologii, která se odchyluje od normy, se přistupuje ke komplexnímu vyšetření. Lékařské teď pominu, protože se přeci jen liší u každého děťátka.

Psychomtorické je naopak celkem standardizované a probíhá podobně u každého dítěte, na co se v terapii zaměřujeme, je už jiné, záleží na dítěti, co potřebuje, jaké je, co chce. Nejčastěji se volí metoda cvičení na neurofyziologickém podkladu. Jedná se o způsob cvičení, který ovlivňuje přímo mozek, který potom řídí svaly. Protože bez svalů nedáme ani ránu (nejde polknout, usmát se, sáhnout si na hlavu, sednout si, chodit, ani vykonat potřebu nebo mluvit), je potřeba svaly ovlivnit, ale nejen tkáň jako takovou, ale především to, co jim šéfuje, což je náš centrální nervový systém. Jak vyplývá z logiky, zlepší se svaly a najednou se zlepší příjem potravy, řeč, nebo cokoliv, co nás napadne z psychiky, což je pro dítě a pro rodiče důvod se radovat.

Nebudu pokrytec, pro mne také, mám z každého pokroku stejnou radost a motivuje mne dál s dětmi pracovat a udržovat naději právě nato, co nového dítě zase vymyslí, udělá a čím nás všechny překvapí.