Jak nevědomě traumatizujeme své děti – o Vojtově metodě.

Na semináři i při psaní odborného článku si beru na pomoc odbornou literaturu a hledám základní hesla, citáty, statistiky a fakta. Přesto jsou určitá témata, kde si pouze se statistikou nevystačíme, či se pohybujeme na tenkém ledu specifických individuálních problémů. Proto se raději budu držet vlastních zkušeností z terapeutické praxe naznačujících, že mnohem traumatizující může být negativní přístup rodičů k terapii, např. Vojtově metodě, než samotná fyzioterapeutická či psychoterapeutická metoda.

Při fyzioterapii dětí a miminek reflexními metodami, jenž ovlivňují mozek a motorickou dovednost, podstupují rodiče i děti nelehkou zkoušku. Miminka pláčí, protože je nutíme do jim nepříjemných poloh, po jejich mozku chceme to, co nemá přirozeně dostupné a nutíme celé jejich tělíčko reagovat tak, jak by reagovat mělo, ale dosud to neumí. Pouze takové cvičení vede ve finále k očekávanému výsledku, tedy k vytvoření nových spojů v mozku, a tím předejdeme obtížím, které by se jinak s velkou pravděpodobností objevily. Toto se ovšem těžko vysvětluje malému miminku. Kojenec se vzpírá, nadává, pláče a vůbec se všemi možnými manévry snaží cvičen vyhnout.

Rodiče, především matky, jsou na tom ještě hůře než jejich děti. Mají nabouraný celodenní program, protože je třeba cvičit 4x denně (většinou kolem 10min), a jsou na ně kladeny specifické nároky na cvičení, aby terapie byla efektivní. Dítě nesmí být hladové, ani právě najedené, nesmí být ospalé, aby mozek mohl hrou a nějakou „akcí“ hned nově vytvořenou dráhu vstřebat a spoje konsolidovat. Kromě této časové náročnosti, se matka potýká s tím, že se od fyzioterapeuta musí samotné cviky nejdříve naučit a to je opravdu kumšt. Chodí co týden na kontroly, aby cviky zvládla, ale doma je na to sama. Často se navíc jedná o její první dítě. Matka je nejistá, jak s ním manipulovat, jak ho nosit… a k tomu tyhle složité hmaty… Namísto ocenění, pochvaly a podpory od ostatních členů rodiny se setkává spíše s tendencemi terapii ukončit, kritikou a nepochopením. Často matka terapii vzdává, je zničená, jak náročnou péčí o miminko, tak tlakem rodiny, ale také vnitřními pochybami jako: „Dítě mi pod rukama pláče, brání se, asi ho to bolí, bude mne mít vůbec rádo, když mu dělám takové věci?“

Nezávidění hodná situace! Málokdy je v kvalitní fyzioterapii indikace Vojtovy reflexní lokomoce zbytečná, ale i pro fyzioterapeuty je svým způsobem velice náročné cvičení rodičům předat a dobře jim vysvětlit, proč cvičit, co ovlivnit a co se stane, když se cvičit nebude. Terapie je indikována a jednoznačně účinná, když je dítě ohrožené svým motorickým vývojem směrem k DMO (dětské mozkové obrně), narodilo se předčasně, porod proběhl nestandardně (křísení …), miminko má dysplazii kyčlí či jinou strukturální poruchu, a nebo pokud miminko vykazuje zřejmou asymetrii ve spontánním pohybu. Často se jedná např. o predilekci, tedy stav, kdy miminko točí hlavičku jen k jedné straně, dochází ke slehnutí a deformitám hlavičky i obličeje. Pokud dítě ve výše zmíněných případech kvalitní terapii nepodstoupí, nese různě těžké následky po celý život.

Poctivé je zamyslet se také nad tím, jak dříve lidé řešili podobné situace, když žádné moderní terapie nebyly? Inu, vzpomeňme na naše prarodiče a praprarodiče, z kolika dětí byli a kolik z nich se dožilo dospělosti, jakého věku se dříve lidé dožívali a zejména jak moc se lišil jejich životní styl a rytmus od uspěchaného stresujícího tempa dnešní postmoderní společnosti.

Zpět k samotné matce, která v hlavě řeší, že její poklad není dokonalý, což se dotýká jí samé, jejího sebevědomí a sebehodnocení, ona se ve svém miminku zrcadlí a miminko v ní. Také má strach o budoucnost svého dítěte, chce pro něj to nejlepší, zároveň se obává, že cvičení by dítě mohlo traumatizovat, vždyť při něm tolik pláče…

Jak to tedy je? Ano, malé miminko při cvičení pláče. Neumí nám říct, že cvičit nechce. Pláč je také jeho jediný komunikační prostředek. Proto je dobré pláči naslouchat. Vysoký pláč, „fistule“, je vždy signálem, že dítě skutečně něco bolí. Tím dítě při Vojtově metodě ale také zpravidla nepláče, může se ozvat, pokud jej špatně chytneme, něco zmáčkneme, příliš zatáhneme. Také tak dítě pláče, když má vnitřní bolesti, které nesouvisí s cvičením. Je třeba vždy zbystřit, pokud takový pláč uslyšíme a najít příčinu bolesti.

Pláč, který slýcháváme nejčastěji při cvičení, je spíše zlostný, rozzlobený. Miminko nám říká, že cvičit nechce. Po cvičení, jakmile dítě pustíme, často není po pláči ani stopa a hned se směje. Tedy pokud mu dáme jasně signál, že je konec. Na závěr ho vezmeme do náruče, změníme tón hlasu a jdeme si s ním hrát.

Jak v dítěti vyvoláme zmatek? Už naše pochyby o metodě, o sobě jako dobrém rodiči dítě vnímá, a také čím více my pochybujeme, tím více dítě pláče a terapii odmítá. Někdy, aniž si to uvědomíme, dítě litujeme a při cvičení utěšujeme, efekt je o to horší. Slovní projev a nonverbální komunikace jsou v rozporu… a dítě neví, co si vybrat. Proto je třeba i po cvičení odtažitější a dál v nás vyvolává pochyby. Tak jak své dítě netraumatizovat a při tom s ním poctivě cvičit? Tomu pomáháme právě tím, že ho při cvičení nelitujeme, ale povzbuzujeme. Ono sice nerozumí slovům, ale dobře vnímá intonaci a ví, že se teď od něj něco chce. Také pomáhá, že dáváme jednoznačné signály pro začátek a konec cvičení a dodržujeme frekvenci, která má smysl nejen kvůli léčebnému účinku, ale i kvůli tomu, že tato frekvence je dětmi snášena dobře. Je dobré najít podporu v terapeutovi, když jí matka nemá u zbytku rodinu. Je nutné si uvědomit, že ona je s miminkem doma, ona o něj nejvíce pečuje a je její zodpovědnost, jak na tom bude psychicky i motoricky za pár let. Zvláště později je dobré zapojit otce do cvičení, aby on cvičil např. večer. Matce tím uleví (neměla by u toho být, to pak dítě dělá „divadelní představení“) a otec snáz pochopí, proč cvičit teď a neodkládat terapii na dobu pozdější, když bude mozek definitivně zralý a změny budou jen minimálně ovlivnitelné. Silně řečeno, žádný táta nechce mít postižené dítě ani jinak handicapované. Proto je dobré ho vtáhnout do péče o dítě, zapojit ho i do cvičení. Často se může stát, že se terapie, která se v té době už ukončuje, změní v pravidelné bojové a sportovní hrátky otce se svými dětmi…

Shrnu-li příklad z terapie miminek, vidím ji jako jednu z nejtěžších právě pro rodiče, kteří jsou rodiči krátce a jsou plni silných emocí. Ti při cvičení nejvíce přenášejí své pochybnosti na dítě a mnohdy jej traumatizují nikoli samotnou metodou cvičení, ale tím, že nezvládnou situaci okolo, nebo že cvičení ukončí předčasně.